Upravit stránku

Na vítěze 127. Velké pardubické s Českou pojišťovnou Jana Kratochvíla čekal po doběhu legendárního dostihu velký mediální zájem. První rozhovory poskytl ještě v sedle koně, poté už zamířil mezi novináře na tiskovou konferenci. Nabízíme přepis toho, co na tiskové konferenci zaznělo…

První dojmy?
Úžasné…

U Josefa Váni jste pět let, je to vítězství završení nějaké pohádky? Nebo jak byste to nazval?
Je to určitě splnění mého největšího snu, ale doufám, že to není završení. Já bych to ještě chtěl párkrát vyhrát. Nic lepšího ale není. Vloni jsem říkal, že Grand Premio je úžasný, ale furt je to v cizí zemi. Ale vyhrát v České republice náš největší dostih je snem každého překážkového žokeje a jsem rád, že se mi to splnilo.

Už to nevypadalo, že vyhrajete. Francouzský kůň měl velký náskok. Co se vám honilo hlavou?
V hlavě se mi odehrávalo, že chci doběhnout na co nejlepší příčce. Když jsem se začal k francouzskému hostovi přibližovat, pořád jsem jedním okem sledoval, jak jsem daleko. A když jsem přišel k němu a přes něj, tak jsem jenom doufal, že síly vydrží a vydržely.

V čem je síla koníka? Jak byste ho popsal?
Abych pravdu řekl, chvíli trvalo, než se naučil skákat. Ale od chvíle, kdy na to přišel, tak jde jenom vzhůru. Ukázal to už vloni, když vyhrál Cenu Vltavy. Sice tam bylo hodně pádů, ale jakým stylem to vyhrál… to už jsem si říkal, že by jednou mohl zamířit do Velké pardubické. Letos běžel dvě kvalifikace, v obou skončil druhý. Sbíral nějaké zkušenosti a letos ukázal co v něm opravdu je a ukázal, že patří do té krosařské špičky.

Letos jste měl zdravotní pauzu, jak je těžké dostat se zpátky do kondice?
Měl jsem dvě zdravotní pauzy, byla to spíš lehčí zranění. Jednou jsem měl popraskané hrudní obratle, to si vyžádalo menší pauzu. Přišel jsem o jeden dostihový den tady v Pardubicích – No Time To Lose ten den zrovna běhal a jezdil ho za mě Sertash Ferhanov. Ta druhá přišla, když jsem chtěl na Ange Guardianovi vyřešit jeden skok jinak než on – on si to nakonec vyřešil nějak sám a skončilo to kotrmelcem a měl jsem z toho prasklinu na kyčelní jamce. Pan doktor Toman řekl, že to bude lepší neoperovat, že by to udělalo víc škody než užitku. Ale vyžádalo si to šest týdnů klid. Žokej za šest týdnů ztratí nějakou kondičku, ztratí elán a vracet se po takové pauze do rozjeté sezony není tak lehký. Letos jsem vyhrál Velkou pardubickou, tak je mi to … no ne jedno, ale přišel jsem o možnost bojovat v šampionátu. Prostě to tak ale je. Žokej slaví, jindy leží na zemi. Důležité je nezbláznit se z toho, hodit to za hlavu. Pan Váňa by o tom mohl povídat svoje.

Jak náročné podmínky byly? Jak jste se s tím vypořádal?
Podmínky byly pro všechny stejné. Já se s nimi vypořádat nemusel, No Time se s nimi musel vypořádat. Samozřejmě otazníky tam byly. V životě neběžel takhle dlouhý dostih, neběžel nikdy na takové půdě. Všechno jsem to měl v hlavě. Snažil jsem se mu udělat ten dostih co nejlehčí, co nejpohodovější. A evidentně někdy jsme ty síly pošetřily, když dokázal udělat takový závěr.

Komu jste věnoval to vítězné gesto?
Před pěti lety zemřel můj děda. Byl moje velká opora. Jednou jsme spolu seděli a popíjeli a bavili jsme se o Velké pardubické. A on mi říkal, že ji jednou vyhraju. Tak jsem mu za to chtěl poděkovat, že mi tak věřil.

Byla to náhoda, že máte čistší dres než ostatní?
Pan majitel nechal na Velkou pardubickou udělat nový dres. Ale já nerad měním co je vyzkoušené. Tak jsem si na dostih vzal ten starý. Sice je už roztržený v podpaží, ale říkal jsem si, že to ničemu vadit nebude. Ale po dostihu ten dres nevypadal jako dres, ale jako koule bahna, tak aby bylo vidět, za kterou stáj kůň běhá, tak jsem se pak převlékl.

Kolik nosíte brýlí na dostih?
Myslel jsem si, že pojedu trochu více vepředu, tak jsem si vzal dvoje. Ale kdybych tušil, že pojedu takhle dál, tak asi i pět by bylo málo. Musel jsem si vystačit se dvěma, pak už to záleželo jen na mých očích.