V polovině srpna na Pardubickém závodišti konal dostihový mítink, který nabídl pohled i na jinou stránku práce s koňmi. Do doprovodného programu se totiž zapojila Česká hiporehabilitační společnost, která letos slaví 35. výročí svého založení. Jedním z patronů této nezávislé národní organizace, která je garantem odborné hiporehabilitační praxe je JAN RÉVAI.
Herec a tanečník s velmi úzkou vazbu na svět koní se dostihového dne aktivně účastnil. Kromě dražby speciální edice obrazů a autogramiády knihy o historii české hiporehabilitace osobně dekoroval i vítěze dostihu – vůbec poprvé v historii se totiž běžela Cena České hiporehabilitační společnosti.
V dostihu předvedly napínavý finiš zkušená žokejka Martina Havelková, která vyhrála v sedle Famous Thiry, a amatérka Linda Bartošová. Jak jste to prožíval?
Byl to krásný, emotivní zážitek. Ukazuje to, že holky jsou šikovné. A potvrdilo se, co je zřejmé už od mého dětství – u koní bylo vždycky hodně holek.
V Pardubicích jste zastupoval Českou hiporehabilitační společnost. Jak vznikla tato spolupráce?
U koní jsem vyrůstal, byť to byl parkur. Všichni sice říkali, že bych měl jezdit dostihy, protože jsem byl malý a hubený, ale mně se líbil parkur. Hlavně jsem si ale hledal vztah s tím koněm. Věděl jsem, že musí existovat mezi člověkem a koněm nějaká energie. Že se dokážou domluvit a pomoci si. A to se mi potvrdilo v dospělosti, když jsme na sebe narazili s Denisou Rosovou, která má u nás v Praze koně. Měla s ním problém a až když se dostala k České hiporehabilitační společnosti, zjistila, co všechno se dá s koněm dělat ze země v komunikaci. Tak jsme se o tom začali dlouze bavit a nabídli mi, zda bych nechtěl být patronem České hiporehabilitační společnosti, protože tam mámě koně a fungujeme tam spolu.
Vy sám tedy máte jakého koně?
Shaggya arabku.
Takže temperament?
Ano. Když jsem se v paddocku díval na ty vysportované dostihové koňské – atlety, přemýšlel jsem, jak obrovský rozdíl je ve výchově koně a cílech, proč ho člověk má. My ho máme jen tak pro sebe, aby byla kobylka ve stádě, měla správné krmení a měla klid. Takže mám ho pro svou potřebu si jít jednou za čas zajezdit a mít ho zdravého a v dobré kondici. Mám rád i rychlost, s Juddynkou jedeme spolu na pole, kde to pustíme.
Říkal jste, že jste tíhl k parkuru. Takže jste ten klasický odchovanec jezdeckého oddílu?
Přesně tak. Na koně jsem poprvé vylezl v šesti letech, v osmi jsem začal chodit do oddílu na kladenskou jízdárnu. Musel jsem čekat do 12 let, ve 13 jsem si udělal jezdeckou licenci. Ta mi už samozřejmě propadla, ale absolvoval jsem základní zkoušky jezdeckého výcviku.
Uplatnil jste někde ve filmu svoje jezdecké umění?
Bývalo by se mi to líbilo ve Zdivočelé zemi, ale tam jsem nehrál. Ale když jsme točili Princeznu zakletou v čase, upozorňoval jsem štáb, že tam budu hrát jen tehdy, když jako král budu jezdit na koni. Jenže scénář byl napsaný a žádná takové scéna tam nebyla. Byl jsem lehce zklamaný, moje první pohádka a já tam nebudu na koni! Nyní se točí pokračování, kde bude údajně velká bitva a tam už bych měl být v sedle.
Co Vy a Velké pardubická?
Většinou se dívám v televizi nebo spíš na počítači, já televizi nemám. U počítače je to upřímně říkám pohodlnější, ale na druhou stranu tady ta atmosféra musí být velký zážitek.
+420 466 797 111
