Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na čtyři otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.
Minulý respondent, bývalý žokej Jiří Kameníček své dotazy posílá žokeji MARKU STROMSKÉMU.
„Vybral jsem si Marka, protože je jedním z posledních kluků, kteří se mnou zůstali v kontaktu. Pořád se navštěvujeme. Jsme si blíž už od poníků, na kterých jsme závodili. On měl vždycky nejlepšího a nejrychlejšího poníka, ale já mu to potom v dospělosti vrátil, takže mi to nevadí. Když byl mladý, byl namyšlený – to si ani nedokážete představit jak! My jsme ho vždycky viděli jen na startu, jeho poníka drželi dva lidi a když ho pustili, byl před námi snad dvě kola, protože ho ani nemohl zastavit. Ale vždycky vyhrál. S námi se ani nebavil, protože jsme byli pod jeho úroveň. Pak mu naštěstí spadl hřebínek,“ vzpomíná s bouřlivým smíchem Jiří Kameníček.
Víš, kolikrát jsi s Kokorem (poníkem) vyhrál?
To nevím. Ale hodně krát. On byl hodně rychlý. Spočítané to nemám. Pravda, Jirka Kameníček byl vždycky hodně naštvaný, že mám tak rychlého koně. Pak mi to ale vracel na velkých koních. A já nevyhrával. (smích)
Kterého vítězství si vážíš nejvíc – ať už v Itálii, v Německu, v Česku …
Je faktem, že jsem nějaké velké dostihy v Itálii vyhrál, ale největší radost jsem měl po vítězství ve Velké pardubické s Amant Grisem, i když mi bylo odepřeno. Chvíli po dostihu jsem si tu radost z výhry užil a vážím s ho asi nejvíc.
Ty jsi super zahradník, máš úžasnou vyšperkovanou zahradu, voliéru … Nechceš být do budoucna, po skončení dostihové kariéry, třeba zahradníkem? Sedělo by mi to k tobě nejvíc.
Ještě nevím, jak to bude letos s ježděním. Je pravda, že mě zahradničení baví. Jenže začínat je těžké. Zatím jsem o tom neuvažoval. Jirka se mě ptá schválně, protože jsem mu trochu se zahradou pomáhal. Stavěl nový barák, tak jsem mu tam pomohl něco udělat. A jestli je spokojený, tak jsem rád.
Když k tobě člověk přijde, vždy jej podaruješ knedlíky. Jíš je vůbec? Nebo je radši posíláš dál, abys neměl problém s váhou? I když ty jsi takové problémy, na rozdíl ode mě, nikdy neměl 🙂
S váhou problém nemám, takže knedlíky jíst můžu a jím je dost. Někdo se tak narodí, že může sníst cokoli a nepřibere a Jirka to má opačně. Chodím dělat knedlíky, protože manželka má firmu. Denně jich uděláme vážně dost. Když jsem doma a mám čas, tak jí chodím pomáhat. Děláme klasický houskový knedlík, ale i bramborový i karlovarský.
foto: Petr Šedivý