Z historie dostihů
Historie dostihů je velmi dlouhá. Začala se psát zřejmě v Anglii, kde vznikla velká většina typů tohoto ušlechtilého sportu.
Jedním z nepopulárnějších typů dostihů je „steeplechase“. Tento typ vznikl v Anglii již v 18. století, jeho název je odvozen od anglických výrazů pro věž (steeple) a honbu (chase), první závod tohoto druhu totiž údajně začínal i končil u věže kostela.
První steeplechase na území Habsburské monarchie byla uspořádaná ve vídeňském Prátru už roku 1787, dostihu se zúčastnili hlavně důstojníci. Na stupních vítězů stanul polní maršál hrabě František Kinský. Tento dostih byl ale prozatím ojedinělou událostí, protože po následujících třicet let není na celém rozsáhlém území rakouského císařství zaznamenán žádný další takový závod. Bezpochyby za to mohou napoleonské války, které ochromily snad celou Evropu. Po porážce Napoleona u Waterloo se ale situace zásadně změnila, podíl na vítězství měla hlavně Anglie, což u obyvatel kontinentální části Evropy vzbudilo obrovskou vlnu anglofilie.
Obliba všeho anglického se v rakouském císařství projevila nejdříve v Uhrách, kde je také třeba hledat počátky chovu anglických plnokrevníků na kontinentu i první profesionální dostihy. Po roce 1815 navštívili mnozí maďarští aristokraté Anglii, či alespoň vzali anglické zvyky a instituce za své. Jedním z nich byl István Széchenyi. Széchenyi jako první přišel s myšlenkou představit anglický styl dostihů a použít je jako záminku ke svobodnému spolčování venkovské a městské šlechty a tím pádem k možnému zrodu vlasteneckého hnutí. Již tehdy byl takový dostih také důležitou společenskou událostí. Tenkrát se však ještě jednalo hlavně o dostihy rovinové.
Pravý rozvoj překážkových dostihů přišel až s příchodem parforsních honů. Do rakouského císařství se nový styl honů dostal, stejně jako v případě dostihů, z iniciativy Istvána Széchenyiho. Do českých zemí anglický styl honů přišel díky Oktaviánu Kinskému, který panoval v Chlumci nad Cidlinou.
Ačkoli výše zmiňovaní pánové mají jistě velké zásluhy na rozvoji dostihového sportu v Českém království, pomyslným milníkem je až vznik Pardubické parforsní společnosti. Tu založil roku 1841 kníže František Lichtenštejn. Nebýt jeho, možná bychom dnes neměli ani Velkou pardubickou. Protože právě členové této společnosti byli o třicet let později těmi, kdo stáli u zrodu Velké pardubické.
Pardubická parforsní společnost uspořádala první dostihový mítink roku 1842, na jeho programu byly jak dostihy rovinové, tak překážkové. Uváděna byla jména jako hrabě Calm-Gallas, kníže František Lichtenštejn, hrabě Rudolf Kinský či Móric Sandor. Ovšem až o čtrnáct let později rozhodla městská rada o využití pastvin a lesíka u nedaleké vesničky Popkovice ke zřízení závodiště. Rok 1856 je tedy považován za oficiální rok zrodu dostihového závodiště v Pardubicích.
Výrazným mezníkem v historii tohoto závodiště přišel roku 1874, tou dobou totiž gradovala obliba všeho anglického tedy i význačné anglické steeplechase nazývané Velká národní, jenž se koná nedaleko města Liverpool. Pod vlivem této módy se Pardubická parforsní společnost rozhodla uspořádat na pardubickém závodišti mimořádnou steeplechase. Hlavními iniciátory byli hrabě Maximilian Ugarte, princ Emil Furstenberg a hrabě Oktavián Kinský. Jejich steeplechase měla všechny předpoklady k tomu stát se legendou. Společnosti se podařilo vytyčit jedinečnou trať, jenž byla plná náročných překážek včetně tzv. Tribunního skoku. Ten byl po smrti prince Egona Thurn-Taxise přejmenován na Taxisův příkop. A tak se zrodila Velká pardubická.
Z historie Velké pardubické
V různých publikacích se dříve uvádělo, že Velká pardubická je nejtěžším překážkovým dostihem kontinentu. V určitém smyslu tomu tak určitě bude, v každém případě se jedná o dostih s dlouhou tradicí, jehož historie je více než zajímavá, o dostih který má svá specifika a kouzlo, o dostih který je vrcholem nejen pro české jezdce snící když ne o vítězství, tak alespoň o účasti v něm. V každém případě je to společenská a sportovní událost s nejdelší tradicí u nás. Vždyť, když se začala hrát fotbalová liga, měla Velká za sebou už kolem padesáti ročníků.
Dnešní podobu má závodiště od prvních poválečných let. Dříve se běhalo až k Popkovicím a běhalo se též za tribunami v prostoru, kde je nyní parkoviště. Po skončení druhé světové války zde bylo zřízeno vojenské letiště a některé pozemky zabrala armáda.
V průběhu historie se několikrát měnil kurs dostihu, naposledy v roce 1998, kdy se poprvé závěrečná fáze dostihu po hlavní dráze běžela opačným směrem. Přemístění cíle a otočení běhání na pravou ruku má úzkou souvislost s postavením nové tribuny.
Hlavní dráha má dokola 2200 metrů, délka dráhy Velké pardubické je 6900 metrů. Koně musí překonat celkem 31 překážek. Nejznámějším je Taxisův příkop, který je také jedním z nejtěžších skoků na světě. V kursu je ještě několik dalších obtížných překážek, které často rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu jednotlivých startujících. Takovými jsou Irská lavice, Popkovický skok, Francouzský skok, Hadí příkop, Velký vodní příkop, Zahrádky, Velký anglický skok a Havlův skok. Povrch dráhy je většinou travnatý, část je vedena přes oranice, jejichž podíl však v některých obdobích značně poklesl. V prvních desetiletích tvořily oranice téměř polovinu délky dostihu, později asi třetinu a nyní asi čtvrtinu. Také některé překážky byly pro zvýšení bezpečnosti koní a jezdců v průběhu let upraveny, naposledy v roce 2021 Taxisův příkop – byla stržena doskoková hrana, příkop má mírnější sklon a jeho povrch je místo trávy pro zvýraznění šířky příkopu řešen zeminou. Jeho základní parametry se ale nezměnily.
Od roku 1874 bylo zatím odběhnuto celkem 133 ročníků Velké pardubické. Nekonala se pouze v průběhu obou světových válek, jednou zabránila jejímu konání nepřízeň počasí, když den předtím začalo mrznout a napadl sníh a Velká se nekonala také v roce 1968 v důsledku známých politických událostí.
Prvním vítězem Velké pardubické se stal ve Francii narozený FANTÔME s anglickým žokejem G. Sayersem v sedle. Celkem se do listiny vítězů prozatím zapsalo celkem 99 jmen koní a 83 jmen jezdců. Těmi posledními jsou z roku 2023 SACAMIRO a již šestinásobný vítěz Velké pardubické, žokej Jan Faltejsek.
V roce 2020 se jubilejní 130. Velká pardubická se Slavia pojišťovnou musela obejít bez účasti diváků na tribunách. Důvodem byla celosvětová pandemie onemocnění Covid-19 a opatření, která přijala Vláda ČR a ministerstvo zdravotnictví pro šíření viru. Vítězem tohoto ročníku se stal HEGNUS připravovaný trenérem Radkem Holčákem pro stáj Ševců. V sedle byl slovenský žokej Lukáš Matuský.
Nejúspěšnějším koněm historie Velké pardubické je ryzák ŽELEZNÍK, který jako jediný dokázal zvítězit čtyřikrát a to v letech 1987-1989 a 1991. Třikrát dokázalo zvítězit šest koní, BRIGAND v letech 1875, 1877 a 1878, LADY ANNE v letech 1891, 1894 a 1896, EPIGRAF v letech 1957-1959, KOROK v letech 1969, 1971 a 1972, SAGAR v letech 1981-1983 a PERUÁN v letech 1998-2000, TIUMEN v letech 2009-2011. Prozatím poslední trojnásobnou vítězkou je ORPHEE DES BLINS, která jako jediná klisna v historii dostihu zvítězila v řadě a má tzv. čistý hattrik (2012, 1013 a 2014). Dalších čtrnáct koní se zapsalo do listiny vítězů dvakrát, patří mezi ně i klisna SIXTEEN nebo REGISTANA.
Z jezdců dokázal Josef Váňa zvítězit osmkrát, čtyřikrát se ŽELEZNÍKEM a v roce 1997 s hnědákem VRONSKY a v letech 2009, 2010 a 2011 s TIUMENEM. Vítězstvím v roce 2018 se druhým nejúspěšnějším jezdcem dosavadní historie stal žokej Jan Faltejsek, který zvítězil šestkrát – s klisnou ORPHEE DES BLINS v letech 2012 – 2014, v roce 2016 v sedle CHARME LOOKA, v roce 2018 v sedle TZIGANE DU BERLAIS a v roce 2023 v sedle SACAMIRA.
Václav Chaloupka má ve sbírce čtyři triumfy, tři s KOROKEM a jeden v roce 1978 s VÁCLAVEM, stejný počet úspěchů má na svém kontě i skvělý německý žokej Peter Gehm, který byl roce 2001 partnerem hnědáka CHALCO, o rok později vyhrál v sedle MASKULA a následující dva ročníky si připsal s REGISTANOU. Žokej Peter Gehm jako jediný dokázal Velkou pardubickou vyhrát čtyři roky po sobě.
Tři prvenství má ve své sbírce šest jezdců, prvním byl hned na počátku historie Ital Hector Baltazzi, potom se podařilo stejného úspěchu dosáhnou trojici anglických jezdců, kterými byli Fletcher, Buckenham a Geoghegan, na počátku osmdesátých let třikrát zvítězil Pavel Liebich v sedle SAGARA a poslední tři ročníky minulého století vyhrál Zdeněk Matysík v sedle PERUÁNA. Zatím posledním trojnásobným vítězem je Josef Bartoš, který v roce 2019 zvítězil v sedle THEOPHILA a předtím v letech 2006 a 2008 s DECENT FELLOWEM a SIXTEEN. Patnáct jezdců zvítězilo dvakrát.
V průběhu historie se dostihu účastnilo osm žen. Jako první Lata Brandisová, která v posledním předválečném ročníku v roce 1937 s klisnou NORMA zvítězila a je dosud jedinou vítěznou ženou. V šedesátých letech byla pravidelnou účastnicí Eva Palyzová, která v letech 1965 a 1971 získala velice pěkná umístění, když s Cavaletem a Metálem vybojovala druhá místa. Dalšími pak byly Angličanka Charlotte Brew, Jana Nová, Renáta Charvátová, Martina Růžičková a sedmou amazonkou byla Lucie Baluchová, která v roce 1997 vybojovala s Grettym třetí místo. Martina Růžičková ve Velké pardubické startovala šestkrát a teprve při šestém pokusu v roce 2014 dostih dokončila. S koněm Rubín doběhli na 15. místě před Tiumenem s Josefem Váňou starším a britským Lambrem s žokejem Markem Grantem. V roce 2020 startovala Veronika Škvařilová-Řezáčová s koněm All Scater, který byl outsiderem dostihu. Dostih nedokončili po té, co ztratil jezdkyni na Irské lavici.
Časový rekord držela od roku 2008 až do roku 2015 klisna SIXTEEN, která absolvovala celý dostih za 08:58,99 minut. V roce 2008 se poprvé běželo pod devět minut. V roce 2015 ji však překonal nečekaný vítěz dostihu, desetiletý NIKAS. Se svým jezdcem Markem Stromským dostih dokončili v čase 8:55,29. U Nikase však byly v tělních tekutinách zjištěny zakázané látky z kontaminovaného krmiva a byl diskvalifikován. Ovšem rekord byl přesto pokořen. Nový vítěz, sedmiletý RIBELINO, trať dokončil v čase 8:56,01. V sedle měl žokeje Pavla Kašného.
SIXTEEN je první klisna bílé barvy, která dokázala zvítězit a to dokonce dvakrát.
V poválečném období, kdy dráha doznala zásadních změn byl jako nejlepší uváděn čas francouzského ROYAN DE LUNE, vítěze z roku 1947, jeho čas 10:30,3 později překonali v roce 1961 GRIFEL časem 10:21,3, hned o rok později GABOJ časem 10:05,1 a v roce 1973 anglický STEPHEN´S SOCIETY časem 10:04,9. V roce 1987 vyběhl ŽELEZNÍK čas 9:56,13 a poprvé se běželo pod 10 minut. Již tři roky poté vyběhla při jubilejní sté Velké LIBENTÍNA čas 9:49,4 a tento rekord vydržel jen do roku 1996, kdy zvítězil CIPÍSEK v čase 9:35,00. Potom tento čas dvakrát překonali PERUÁN, v roce 1999 vyběhl 9:16,0 a REGISTANA, která v roce 2004 dosáhla času 9:15,48. V roce 2005 MASKUL absolvoval Velkou pardubickou v čase 09:11,21 a v roce 2008 se stala novou rekordmankou výše uvedená SIXTEEN a diskvalifikovaný AMANT GRIS vyběhl čas ještě o něco lepší (08:58,49). Byl to velice rychlý dostih, i poslední MR LAND zaznamenal lepší čas než exrekordman Maskul (09:09,32).
Vyběhnutý čas sice svědčí o kvalitě vítěze, ale je velice často přímo závislý na počasí a stavu dráhy a také jednotlivé ročníky byly poznamenané různými změnami v kursu. Proto je čas vítěze údaj víceméně statistický a nelze z něho vyvozovat vážnější závěry.
V počátcích historie byla startovní pole nepočetná, často okolo pouhých pěti koní, jednou dokonce běžela jen trojice statečných. Koně byli většinou zahraničního původu, nejvíce německého, anglického a maďarského. Stejné to bylo i s jezdci. Proto také najdeme na listině vítězů v prvních desetiletích jména anglická, německá a italská. První Čech zvítězil v dostihu až v roce 1902 a byl jím Ulrich Rosák.
Vedle současných, dosud aktivních účastníků dostihového provozu, žokejů Josefa Váni a Václava Chaloupky, najdeme na listině vítězů slavná a známá jména jako Rudolf Popler, vysokomýtský rodák, který přišel na pardubické dráze tragicky o život, Lata Brandisová, Miloš Svoboda, přeloučský rodák a historik Velké pardubické, Voloďa Prachov ruský trenér před časem působící v Pardubicích a také jméno pozdějšího mnohonásobného rovinového šampióna trenéra Františka Vítka. Za zmínku stojí jmenovat i Angličana George Williamsona, který je jediným jezdcem, který dokázal zvítězit jak ve Velké pardubické, tak i ve Velká národní steeplechase v Liverpoolu.
Z trenérů je nyní nejúspěšnější Josef Váňa, který se osamostatnil na prvním místě. A nyní má na svém kontě už jedenáct vítězství. Dvakrát zvítězila SIXTEEN, jednou CIPÍSEK, VRONSKY, CHALCO, DECENT FELLOW, třikrát TIUMEN, jednou NO TIME TO LOSE a naposledy v roce 2019 THEOPHILOS. Josef Váňa jako trenér zaznamenal i 7x druhé umístění. Do roku 2009 se dělil o první příčku s MVDr. Čestmírem Olehlou, jenž má šest vítězství. Čtyřikrát mu zvítězil ŽELEZNÍK a dvakrát REGISTANA. Pěti úspěchy se může chlubit František Holčák (VALENCIO, LIBENTÍNA, RIGOLETTO, ERUDIT a MASKUL), čtyřnásobně úspěšnými pak jsou Václav Čermák (3x SAGAR, 1x FESTIVAL) a sovětský trenér Ivan Avdějev (2x GRIFEL, GABOJ, PRIBOJ).
Lenka Horáková je první vítěznou ženou trenérkou, když jejím osudovým koněm byl trojnásobný vítěz PERUÁN. V roce 2016 se druhou vítěznou ženou trenérkou v historii Velké pardubické stala Martina Růžičková, která připravila vítěze jménem CHARME LOOK a v roce 2021 tuto dvojici doplnily v roce 2021 Hana Kabelková (TALENT) a v roce 2023 Eva Petříková (SACAMIRO).
Historii Velké pardubické zpracoval Milan Tůma v roce 2011, od té doby je průběžně aktualizováno Dostihovým spolkem a.s. (naposledy v říjnu 2021).
Milan Tůma čerpal zejména z publikací uznávaného historika tohoto dostihu pana majora Miloše Svobody, který sám několikrát ve Velké pardubické startoval a dvakrát se stal jejím vítězem. Později se věnoval historii dostihu a samozřejmě i on sám využíval jako zdroj informací publikace a texty svých předchůdců. Dalšími prameny jsou pak Dostihové ročenky, Plemenné knihy, Dostihové programy, texty již zesnulého přítele Jaroslava Hubálka, údaje na webových stránkách zabývajících se turfem a vlastní vzpomínky a poznatky Milana Tůmy.
Úvodním zpracováním historie dostihů přispěl potomek zakladatele Velké pardubické Oktaviána Kinského, hrabě Francesco Kinsky dal Borgo.
Dostihy při VP
Historií Velké pardubické se vždy zabývala řada autorů, méně pozornosti nebo vůbec žádná byla v každé době věnována doprovodnému programu, čili rámcovým dostihům. Přitom některé z nich mají velmi dlouhou a zajímavou tradici, patří k našim nejprestižnějším překážkovým dostihům a vítězství v takovém dostihu je velice ceněno. K takovým patří v současné době především Cena Labe, Cena Vltavy a Memoriál kapitána Rudolfa Poplera. Většina rámcových dostihů prošla v průběhu let určitým vývojem, který odrážel aktuální stav dostihového provozu a zvyklosti. V určité době se konala řada dostihů pro polokrevné koně, nebo se některých dostihů mohli účastnit pouze amatérští nebo armádní jezdci. Dnes je turf převážně profesionální záležitostí, řada dostihů změnila propozici, některé zanikly a naopak byly vypsány nové, posledním takovým je Cena Paramo, která se pořádá od doby, kdy se v Pardubicích začaly běhat „klasické steeplechase“. V každé době startovala v rámcových dostizích celá řada zajímavých a slavných koní, někteří se postupně od dostihů pro mladé koně vypracovali až ke startům ve Velké pardubické a mnozí se zapsali i mezi její vítěze. Proto také v listinách vítězů rámcových dostihů nacházíme i jména pozdějších vítězů Velké pardubické. Startovala zde také celá řada výborných, známých a slavných jezdců, včetně vítězů liverpoolské Velké národní steeplechase. Tak jako je zajímavá historie Velké pardubické je zajímavá i minulost rámcových dostihů a právě pro ty příznivce překážkového turfu, které to zajímá, jsem se pokusil toto téma zpracovat.
Z historie rámcových dostihů
Do roku 1937, kdy se běžela poslední předválečná Velká pardubická, měly pardubické dostihové mítinky jinou skladbu rámcových dostihů, než na jakou jsme zvyklí dnes. Překážkových koní nebylo mnoho a většina z nich byli polokrevníci. Program byl proto často doplňován dostihy rovinovými a startovali zde i koně zvučných jmen, například vítězové Derby z poloviny dvacátých let Renommé a Dagobert, vítěz Gomba handicapu Advent nebo ve své době významná klisna Lissy, která dala později tří vítěze Derby, Simplona, Přemysla a Simonela a byla babičkou dalších tří Derby vítězů, Napoliho, Alcazara a skvělého Lionela, nebo z dalších například praprababička Koroka Reseda a zakladatelka úspěšné C-rodiny, klisna Céda. Například v roce 1927 bylo na programu šest dostihů, kromě Velké pardubické ještě jedna steeplechase cross country, Steeplechase Československého spolku pánských jezdců na 3200 metrů, což byl v dnešní terminologii dostih amatérů, dále jeden dostih přes proutěné překážky a tři rovinové. O deset let později, v roce 1937 bylo na programu také šest dostihů a vedle Velké pardubické další dvě steeplechase cross country. Byly to Důstojnická steeplechase na 4000 metrů pro koně v majetku důstojníků nebo armády a jezdce důstojníky, kteří startovali ve stejnokroji, odlišeni šerpou a Memoriál Zdenka Kinského na 3200 metrů, „Jízda pánů“, dnes dostih amatérů. Dále diváci viděli dva dostihy přes proutěné překážky a jeden rovinový. Po skončení II. světové války bylo dostihové dění v Pardubicích obnoveno v roce 1946. Dráha byla poznamenána bombardováním sousedící rafinerie a bylo třeba jí nejprve uvést do požadovaného stavu. Ve skladbě rámcových dostihů se navázalo na předválečné roky. Teprve od roku 1955 nastala změna. Významnou událostí, která nastartovala rozvoj pardubického turfu, bylo v polovině padesátých let založení Mezinárodního překážkového mítinku zemí východního bloku. U příležitosti Mezinárodního rovinového mítinku v Berlíně v roce 1954 zasedal Mezinárodní kongres autorit zúčastněných zemí a bylo rozhodnuto počínaje příštím rokem pořádat každoročně také Mezinárodní překážkový mítink a Velkou pardubickou povýšit na nejdůležitější mezinárodní zkoušku překážkových koní. Každoročně se pak až do poloviny šedesátých let konal dvoudenní překážkový festival za početné účasti koní a jezdců ze Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska a NDR. Dvoudenní mítink se konal dvě neděle po sobě. První neděli byla hlavním dostihem Cena Volhy, kde startovali nejlepší steepleři zúčastněných zemí. Většina z nich se pak o týden později postavila na start Velké pardubické a patřili k největším favoritům. Většinou bylo každou neděli vypsáno po sedmi překážkových dostizích. Tyto rámcové dostihy se potom staly tradiční součástí programu. Vydrželo to však pouhých deset let. Ještě v roce 1964 byla první strana Dostihového programu uvedena titulkem, že se jedná o jubilejní desátý ročník Mezinárodního překážkového mítinku.
Od následujícího roku byl mítink zredukován na jednodenní a titulek na první straně již jen uváděl, že se jedná o Mezinárodní překážkové dostihy. Byla to škoda, protože ze strany „bratrských“ zemí byl stále velký zájem do Pardubic jezdit a jezdili s početnými loty výborných koní i v pozdějších letech. Některé ekipy přijížděly již v polovině září a jejich pobyt se protáhl i na tři týdny. Většina tehdejších sovětských a bulharských účastníků dodnes s láskou na Pardubice vzpomíná, a pokud žijí, stále k nám na Velkou pardubickou jezdí. V Pardubicích startovali oba legendární sovětští žokejové. Nikolaj Laks sem jezdil celou řadu let a v šedesátých letech působil i jako trenér a jezdec ve Velké Chuchli, v roce 1955 při prvním ročníku Mezinárodního překážkového mítinku startoval v Pardubicích i pozdější partner slavného Anilina, Nikolaj Nasibov. Na udržení dvoudenního mítinku zřejmě nebyl zájem z naší strany a důvodem mohla být kromě jiného také malá úspěšnost domácích koní. Sověti vyhráli Velkou pardubickou od roku 1957 šestkrát za sebou a to se nám moc nelíbilo. V roce 1960 například při dvoudenním mítinku ze čtrnácti dostihů naši nevyhráli ani jediný. Dalším důvodem byla skutečnost, že se tehdy zahraničním účastníkům pobyt a všechno ostatní platilo. Kromě Sovětů měli koncem padesátých a v první polovině šedesátých let skvělé koně také Bulhaři, Maďaři a Rumuni a naši spíše „paběrkovali“. Z určitého pohledu to však byla „Zlatá éra“ překážkových dostihů zemí tehdejšího východního bloku. Například při pohledu na maďarské statistiky, jejich jezdci z této éry, József Kedvesi, László Tamás a István Várnai dodnes suverénně vedou historické tabulky nejúspěšnějších jezdců, jezdil zde i Ferenc Németh, jednička u trenéra Aperianova a partner skvělého Imperiála při startech v Maďarsku, vyhráli spolu i Maďarské derby.
Pozn. autora původního textu Milana Tůmy: Při rozhovoru s maďarským handicaperem (1.9.2011) panem Hespem jsem se dověděl, že všichni tito jmenovaní již nejsou mezi námi. Ferenc Németh zemřel letos začátkem roku a na webových stránkách „Magyar Turf“ jsou fotografie z rozloučení s touto legendou.
Dnes se v některých těchto zemích překážkové dostihy ani neběhají, nebo pouze okrajově. Později přestali jezdit Poláci, z Maďarska jezdilo stále méně koní a v Rumunsku v Bukurešti bylo zrušeno závodiště a rumunský turf začal umírat. Od roku 1965 byl tento mítink již jednodenní a ztratil statut oficiálního soutěžení „socialistických a lidově-demokratických států“, jak se předtím uvádělo, což mělo své opodstatnění, neboť byla snaha zajistit do budoucna také účast koní a jezdců ze západoevropských zemí, především z Francie a Anglie. Nelogické ovšem bylo, že se týden před Velkou pardubickou za mezinárodní účasti koní, kteří přijeli do Pardubic, běhalo několik roků v Lysé nad Labem. V téměř stejné podobě se dostihový den, jehož hlavním bodem je Velká pardubická, koná dodnes. Většina dnešních rámcových dostihů se začala běhat a má svoji kontinuitu právě od zmíněného roku 1955. Tradice některých je ale ještě mnohem delší, dostih, který dnes známe jako Memoriál kapitána Rudolfa Poplera se běhá od roku 1925, dnešní Cena Vltavy dokonce od roku 1909 a naopak Cena Labe je zase mladší, běhá se od roku 1965 a nejmladší pak je Cena Paramo (dnes Stříbrná trofej), jejíž první ročník se běžel v roce 1994.
Cena Labe
Dostih se běhá od roku 1964. Zpočátku byl vypisován pouze pro polokrevné koně. Měla to být jakási Malá „Velká pardubická“ pro polokrevníky. Postupem času ale polokrevných koní ubývalo a dostih měl početně slabší pole startujících a také klesala jejich kvalita. V roce 1986 byl poprvé zpřístupněn i plnokrevným koním a takto se běhá dodnes. Prvním vítěze se v roce 1964 stal šamorínský hnědák PERUÁN(Ramses-Pepča) s jezdcem Pavlem Bruderem. Cílem sice proběhl jako první bulharský ryzák VOMAG s Nedělko Milevem v sedle, ale pro tísně v cílové rovince byl odsunut na druhé místo za Peruána. V prvních letech zde byli nejúspěšnější právě bulharští polokrevníci, kteří dostih vyhráli šestkrát, z toho hnědka EMISIJA jej vyhrál třikrát po sobě. Prvním trojnásobným vítězem byl ale náš VÁNEK II, pokaždé s jiným jezdcem, když jeho partnery byli postupně Evžen Pindur, Kamil Kuchovský a Ing. Jiří Krasl. Osmkrát dostih vyhráli hosté z Východu, nejprve jako reprezentanti SSSR, naposledy v roce 1992 ERUDIT s Vladislavem Snitkovským, v barvách Společenství nezávislých států. Na listině vítězů figurují výborná bulharská ZOLEJKA, vítěz Velké pardubické z roku 1979 SIMON, vítěz Velké z roku 1985 FESTIVAL, dále známá jména jako PANSIONAT, FORMAN, PARÁDA, GREWOT, MARKETPLACE, BARROW, NAPOLI, RETRIEVER, CIESZYMIR a v posledních letech jej vyhráli skvělí SIXTEEN a MONING LET nebo třeba NIKAS, který v roce 2015 zvítězil ve Velké pardubické – později byl ovšem diskvalifikován. Dostih je vrcholem pro koně, kteří si zatím netroufají na Velkou pardubickou, nebo pro pětileté, kteří ve Velké zatím startovat nemohou a také pro koně, kterým se nepodařilo pro start ve Velké pardubické splnit kvalifikační podmínky. Ve druhé polovině devadesátých let tento dostih vyhrál čtyřikrát za sebou žokej Josef Váňa, když napoprvé se musel o prvenství dělit s Pavlem Složilem. Josef Váňa dostih vyhrál celkem pětkrát. Šampionem je však žokej Jaroslav Myška, který v tomto dostihu zvítězil osmkrát, naposledy v roce 2023. Za šampionku lze považovat také jeho manželku Štěpánku, která je jedinou ženou trenérkou, která připravila celkem tři vítěze Ceny Labe. Čtyřikrát zvítězil jezdec Vladimír Vinklárek, ruský jezdec Nikolaj Chludějev a také bulharský jezdec Nedělko Milev.
Cena Vltavy
Dostih se běhá pravidelně od roku 1928, ale v dostihovém programu na Velkou pardubickou z roku 1954 je uveden přehled vítězů od roku 1909, s tím, že v letech 1914 až 1919 se v Pardubicích dostihy nekonaly a v letech 1920 až 1927 nebyl dostih vypisován. Pokud bychom dostih z roku 1909 považovaly za první ročník dnešní Ceny Vltavy, byl by to po Velké pardubické náš druhý nejstarší dostih v historii tuzemského turfu. V letech 1909 až 1913 se dostih jmenoval Pardubická steeplechase armády. První tři ročníky se běžely na trati 5200 metrů a poslední dva na trati 6400 metrů, na totožném kurzu, jako se tehdy běžela Velká pardubická a skákal se i Taxisův příkop. Ten se ovšem v té době skákal i v dalších rámcových dostizích. Dá se tedy říci, že v letech 1912-1913 se Velká pardubická běžela dvakrát, jednou jako hlavní dostih a jednou pouze pro armádní jezdce. Oba armádní dostihy vyhrál polokrevný hnědák HURRAIN, v sedle s nadporučíkem W. Reimerem. Před druhou světovou válkou se dostih jmenoval Důstojnická steeplechase, od roku 1946 do roku 1948 to byla Mezinárodní důstojnická steeplechase, potom do roku 1957 Mezinárodní armádní steeplechase, od roku 1958 do roku 1962 se dostih jmenoval Mezinárodní amatérská steeplechase a od roku 1963 je to již Cena Vltavy. Při těchto změnách délka dostihu a kurz zůstávaly stejné, takže jeho historii před rokem 1963 až do dnešních dnů můžeme považovat za kontinuální. V roce 1946 dostih vyhráli Francouzi, kůň se jmenoval ADIGE, jezdcem byl nadporučík Moser. O rok později se do listiny vítězů zapsal hnědák VAR, který později vyhrál dvakrát Velkou pardubickou. V dostihu zvítězila řada dalších pozdějších vítězů Velké pardubické. V období než byla Cena Labe přístupná i plnokrevníkům byla Cena Vltavy přehlídkou budoucích kandidátů na start ve Velké pardubické. Na listině vítězů jsou KOROK, MOR, VÁCLAV, SAGAR, ŽELEZNÍK, PERUÁN jej vyhrál dvakrát, REGISTANA, CHARME LOOKE či NO TIME TO LOSE. Dvakrát v dostihu zvítězili HURRAIN, GOLIÁŠ, ti ještě v historickém období, po druhé světové válce klisna ARLETTA a v posledních desetiletích pouze PERUÁN. Je to dáno tím, že vítěz dostihu v dalších letech startuje v Ceně Labe nebo ve Velké pardubické. Šampionem jezdců tohoto dostihu je Jaroslav Myška, který v roce 2023 zvítězil už popáté. Z jezdců hned v prvních letech zvítězil čtyřikrát nadporučík W. Reimer, v novodobější historii má čtyři vítězství žokej Marek Stromský, žokejové Josef Váňa, Vladimír Vinklárek a Josef Bartoš ml. mají po třech prvenstvích. Dvakrát v dostihu zvítězily ženy – v roce 2005 Lucie Baluchová s Ligretou dokázala porazit i skvělou bělku Sixteen se žokejem Josefem Bartošem mladším v sedle a v roce 2015 přivedla k vítězství pozdějšího vítěze Velké pardubické Charme Looka Barbora Málková.
Memoriál kapitána Rudolfa Poplera
Dostih má zajímavou a trochu spletitou historii. Běhá se od roku 1925 a je vlastně jedním z našich nejstarších překážkových dostihů. Do roku 1931 se dostih jmenoval Steeplechase založení Československého spolku pánských jezdců, což přeloženo do dnešní terminologie znamenalo dostih amatérů. Do roku 1949 se pak běhal jako Memoriál Zdenko Kinského a teprve od roku 1950 je to dostih pojmenovaný na počest kapitána Rudolfa Poplera. Od roku 1933 do roku 1949 se dostih s pojmenováním Memoriál kapitána Rudolfa Poplera běhal také ve Velké Chuchli, to v době, kdy pardubický dostih ještě ctil památku Zdenko Kinského. Prvním vítězem dostihu se v roce 1925 stal tehdy ještě nadporučík Popler v sedle šestiletého JEAN JEAN. O rok později zvítězila EONA, v sedle klisny byl nadporučík Gampe a potom čtyřikrát zvítězil opět Rudolf Popler, v roce 1930 v sedle svého nejslavnějšího koně jménem GYI LOVAM!. GYI LOVAM! jediným vítězem dostihu, který dokázal zvítězit i ve Velké pardubické, rumunský PETRICA byl ve Velké v roce 1962 druhý. Z jezdců dostih koncem čtyřicátých let vyhráli také dva pozdější významní trenéři, Václav Čechura a Pavol Gregor. V letech 1954 a 1955 dostih dvakrát vyhrála Eva Palyzová, tenkrát ještě pod dívčím jménem Vítová. V éře mezinárodních mítinků byl dostih doménou především rumunských koní a jezdců, kteří jej na přelomu padesátých a šedesátých let dokázali vyhrát sedmkrát za sebou. Měli tenkrát skvělé koně, dvakrát vyhrál PETRICA s jezdcem Dumitru Todutou, potom zvítězili GRANIT (Gudea), GAL (Poenaru), dvakrát GHID a jednou RAZVAN. Byli to skvělí koně, PETRICA a GAL byli vítězi Rumunského derby. V sedmdesátých letech zase vítězili Bulhaři, když dvakrát zvítězili ARTERIJA a GEOLOG, jednou pak NEZABRAVKA, DANIJA a NOMER. Na listině vítězů figuruje celá řada jmen sovětských koní a také jej vyhráli Poláci a koně a jezdci z NDR. V určitém období bylo zvykem, že na startovní listině bylo pod čarou několik koní startujících ve Velké pardubické a pokud některý z nich skončil v dostihu příliš brzy, nastoupil ještě na start Poplerova memoriálu a několika se takto podařilo i zvítězit, naposledy to byli v polovině osmdesátých let sovětští KAPELLAN (Kasajev) a PANSIONAT (Chludějev). Nejúspěšnějšími účastníky dostihu jsou dva trojnásobní vítězové, jsou to VÁLEČNÍK, který zvítězil vždy pod žokejem Josefem Váňou a později dokázal třikrát zvítězit IRAKLION, dvakrát pod Josefem Bartošem mladším a jednou pod Janem Rájou. VÁLEČNÍK byl navíc v dostihu také dvakrát třetí, zajímavostí je, že na listině vítězů figuruje i jeho matka VANDA, která zvítězila v roce 1986.
Cena České asociace steeplechase
Dostih se v dnešní podobě běhá od roku 1965, kdy byl původní dvoudenní Mezinárodní překážkový mítink zemí východního bloku zredukován na jednodenní. Nejprve dlouhá léta jako Cena Váhu pro čtyřleté a pětileté koně a to až do roku 1992. V roce 1993 byl pojmenován „Cena Komory veterinárních lékařů“ a od následujícího roku se běhá jako Cena České asociace steeplechase. Předtím, v období Mezinárodního překážkového mítinku, mohli čtyřletí plnokrevní steepleři startovat pouze v Ceně Wisly, která byla vypisována pro čtyřleté a starší koně, druhý den mítinku pouze v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera, kde museli skákat i Hadí příkop, Velký vodní příkop a Malý Taxisův příkop. V období, kdy se dostih běhal jako Ceny Wisly pro čtyřleté a starší koně, dostih ze čtyřletých vyhráli pouze tři. Hned v prvním ročníku, v roce 1955, zvítězila klisna RIVIERA z NDR, v jejím sedle byl jezdec Herbert Keppke, o dva roky později pak další klisna, kterou byla maďarská RIADALOM s jezdcem Ferencem Némethem a v roce 1960 zvítězil pod stejným jezdcem maďarský ÁFIUM. Byl to tentýž Ferenc Németh, který jako stájová jednička trenéra Aperianova, vyhrál v roce 1963 Maďarské derby s legendárním Imperiálem. První tři ročníky Ceny Váhu od roku 1965 vyhrál sovětský jezdec Pavel Dějev, postupně s výbornými hřebci AFFEKT, GRAFOLOG a DOBROCHOT. GRAFOLOG(Faktotum-Geraň) byl pravý bratr skvělé klisny jménem Grafirovka, která v roce 1962 na Mezinárodním rovinovém mítinku v Praze vyhrála Cenu Prahy a v říjnu pak dva dostihy přes proutěné překážky v Pardubicích. GRAFOLOG později působil v Bulharsku jako plemeník. Jeho syn Geolog byl v roce 1975 sedmý ve Velké pardubické, když předtím dvakrát zvítězil v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera. V sedmdesátých letech několikrát zvítězili koně z NDR, byli to DOBERMANN, DORLE, ALFONS, ADEBAR a naposledy v roce 1986 ODOMANT. Z našich slavných koní figurují na listině vítězů ŽELEZNÍK, FORMAN, ST ROGER,REGISTANA a další. Dvakrát dokázal zvítězit pouze před pár lety BAGDAD, vždy v sedle s Jaroslavem Myškou, to ještě v době, kdy byl dostih vypisován pro čtyřleté a pětileté koně, od roku 2008 je vypisován pouze pro čtyřleté. Nejúspěšnějšími jezdci jsou Jaroslav Myška a Jan Faltejsek, kteří tento dostih vyhráli pětkrát. Překonali tak Pavla Dějeva, vítěze prvních tří ročníků. Dvojnásobných vítězů je celá řada. Zajímavostí je, že v roce 2022 v dostihu zvítězil GREEK DESSERT, který si tak udržel svou neporazitelnost – ze šesti startů v dosavadní kariéře šestkrát zvítězil.
Stříbrná trofej / Cena PARAMO a.s.
Zakladatelé Dostihového spolku Pardubice se shlédli v anglických dostizích a inicializovali vznik steeplechase rychlostního typu, kdy se běží po travnatém okruhu a překonávají se překážky stejných nebo podobných parametrů. Byl vybudován příslušný okruh, který zčásti vede po hlavní dráze a zčásti podél jejího vnitřního okraje. V roce 1994 se změnila propozice dostihu přes proutěné překážky pro starší koně a zrodil se první ročník Ceny Paramo. Na listině vítězů figurují nejlepší v této disciplíně, kteří představují špičku i v zahraničí, jmenovitě především skvělý ROYAL MOUGINS, který exceluje již několik let, kromě Pardubic i na italských dráhách. Pardubický dostih vyhrál již čtyřikrát, dvakrát zvítězili DUCE, DIATELOT a EKLERER. Z jezdců je nejúspěšnější Dušan Andrés, který dokázal v tomto dostihu zvítězit pětkrát. Třikrát zvítězil Jiří Kameníček. Dostih je pro čtyřleté a starší vypisován od roku 1998, předtím měli čtyřletí samostatný dostih, jehož tradice vydržela pouhé tři roky. V současnosti nese dostih název Stříbrná trofej. Od roku 2015 je součástí sobotního programu víkendu Velké pardubické – v roce 2017 byl odběhnut v rámci Letního dostihového dne. V roce 2020 se Stříbrná trofej běžela v den Velké pardubické, protože sobotní mítink byl kvůli pandemii covid-19 zrušen a o Stříbrnou trofej byl rozšířen nedělní program Velké pardubické. V roce 2022 se klasická steeplechase vrátila do sobotního programu.
Křišťálový pohár
Dostih pro čtyřleté a starší proutěnkáře se běhá od roku 1955, nejprve pod pojmenováním Cena Sprévy, později od roku 1965 jako Cena Moravy. V období dvoudenního mítinku starší proutěnkáři první neděli startovali v Ceně Selengi na 2800 metrů, vypisované pro čtyřleté a starší koně. Druhý den mítinku měli tříletí a starší proutěnkáři možnost startovat ještě v Ceně Yang-Tse. Proutky se běhaly i v období před mezinárodním mítinkem od prvních poválečných ročníků Velké pardubické, nejprve jako Cena města Hradec Králové, později Cenu Kunětické hory a nakonec jako Popkovická cena, když se často měnila distance a v prvních letech se dostih běhal jako handicap. Prvním vítězem byla klisna RIVIERA z NDR, v jejím sedle byl jezdec Herbert Keppke. Potom dlouhá léta dominovali sovětští zástupci, i zde platí, že do Pardubic vozili špičkové koně z rovinového mítinku. Známými vítězi byli ELEKTROMAGNIT, CHOREJ, IRTYŠ, BOSFOR a REFLEX. Ryzák IRTYŠ a později zde startující BRJANSK startovali dokonce v dostihu pro pozvané v USA ve Washingtonu, kde se ale neumístili. Všichni tito uvedení byli skvělými rovinovými matadory a na rovinových mítincích zvítězili v několika dostizích. Z našich slavných koní zde v roce 1963 startoval také vítěz Derby, hnědák LYON, ale překážky mu nebyli příliš po chuti, špatně skákal a nezvítězil, v Ceně Selengi byl čtvrtý a v Ceně Sprévy v poli pěti koní druhý za vítězným Bosforem. Z jezdeckých legend zde kromě Nikolaje Lakse jezdil v roce 1955 také další legendární sovětský žokej Nikolaj Nasibov. V Ceně Selengi byl s hřebcem Tajvan druhý a v Ceně Sprévy dostih po pádu nedokončili. Koncem šedesátých let zde dvakrát zvítězili koně z NDR a jejich éra opět přišla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy zvítězili šestkrát. Skvělý ALTMEISTER tento dostih vyhrál dvakrát, dále FRED, populární BARRAKUDA a další. Dvakrát dostih vyhrál v polovině sedmdesátých let sovětský TEODOLIT, později ALTMEISTER z NDR a náš trojlístek FLIEDERSTRAUCH, BINOM a ALMANZOR. Na listině vítězů figurují i výborní ARAGONIT, METROPOL, VIND, DÝMKA II, VLTAVÍN, FAGA, KREATOR, ruský HAIK, DIATELOT, MASTER BLADE, polská FANTI DANCER nebo anglický MERCHANT´S FRIEND, dostih vyhrál v roce 1986 i bulharský Derby vítěz SEKTOR. Sovětský žokej Nikolaj Laks v dostihu zvítězil šestkrát, třikrát byli úspěšní Jürgen Szydzik z NDR, Karel Vít a Jan Faltejsek. V letech 1994 a 1995 se dostih neběžel, když pořadatel změnil jeho propozici na klasickou steeplechase a dal tak vzniknout prvním ročníkům Ceny Paramo a.s. Pod jménem Křišťálový pohár se dostih běhá od roku 1997, postupně se prodlužovala distance až na 4100 metrů, od roku 2017 se běhá na 3400 metrů. Od roku 2015 je součástí sobotního programu víkendu Velké pardubické. V roce 2020 byl po zrušení sobotního programu (v důsledku epidemie koronaviru) přesunut na neděli. Od roku 2021 je opět tradiční součástí sobotního „předkrmu“ Velké pardubické.
Zlatá spona tříletých
Dostih pro tříleté proutěnkáře se běhá od roku 1955, kdy se stal součástí Mezinárodního překážkového mítinku. V období, kdy byl mítink dvoudenní, byl vypisován první den, týden před konáním Velké pardubické, od roku 1965, po zredukování mítinku na jednodenní se běhal jako rámcový dostih při Velké pardubické. V éře dvoudenního mítinku tříletí druhou neděli běhali Cenu Yang Tse, která byla vypisována pro tříleté a starší koně. Od roku 1955 do roku 1964 se dostih jmenoval Cena Donu, potom do roku 1972 jako Cena Chrudimky. V následujících letech byl vypisován pro koně tuzemských majitelů a pro amatérské jezdce pod pojmenováním Cena Magnetu, nebo Cena JZD Slušovice. Název Zlatá spona tříletých byl poprvé použit v roce 2002. V roce 1956 byla jména dostihu, možná nedopatřením, prohozena a dostih pro tříleté se první neděli jmenoval Cena Yang Tse Kiang a druhou Cena Donu, pro tříleté a starší. Od roku 1988 je vypisován pouze pro tříleté koně, ovšem do roku 1994 pro amatérské jezdce. Časem se prodlužovala distance. V letech 1995-2000 se dostih běžel v sobotu v rámci rovinového dostihového dne, v roce 2001 až dva týdny po Velké pardubické na závěr pardubické dostihové sezóny. V prvních letech byl tradiční doménou sovětských koní, když vždy po skončení rovinového mítinku žokej a trenér Nikolaj Laks přivezl některého ze špičkových koní, většinou tříletou klisnu a staršího hřebce. Sám jako jezdec tento dostih vyhrál osmkrát, v letech 1961-1965 dokonce pětkrát za sebou. Běhaly zde výborné klisny, které se potom staly i výbornými matkami. Na listině vítězů jsou například Regata, Grafirovka, Guinea, běhaly zde i pozdější matka skvělého Suzdala, klisna Safa, dále Reglama, matka výborných hřebců Rometan, Rastr, Rans. Po zredukování mítinku dostih vyhrál žokej Laks i s naším Listrem a na listině vítězů je i náš pozdější plemeník Espadron. Na listině vítězů najdeme také veličiny jako Masini nebo Kolorado, oba vítězové Gran Premio v italském Meranu. Od roku 2015 je součástí sobotního programu víkendu Velké pardubické. V roce 2020 byl dostih po zrušení sobotního mítinku přesunut na neděli, následující rok se vrátil zpět.
Cena Laty Brandisové
Od roku 2015 se v rámci festivalu Velké pardubické běhá steeplechase crosscountry NL na 4 200 metrů vypsaná pro čtyřleté a starší klisny. Nese jméno první a doposud jediné vítězky – ženy Velké pardubické Laty Brandisové. Historicky první vítězkou tohoto dostihu se stala tehdy sedmiletá tmavá hnědka Arcione, kterou pro žokeje Jaroslava Myšku připravila trenérka Štěpánka Myšková. Reprezentovala stáj Jerie & syn. Jaroslav Myška v krátké historii dostihu zvítězil třikrát, slovenský žokej Lukáš Matuský dvakrát.
Cena Jana Kašpara
Od roku 2015 byla pravidelnou součástí dostihového programu „velkopardubické“ neděle Cena Jana Kašpara. Jednalo se o steeplechase crosscountry II. kategorie pro pětileté a starší koně. První ročník se běžel na distanci 4500 metrů, od roku 2016 se běhal na 4400 metrů. První vítězem tohoto dostihu je tehdy pětiletý Stretton stáje Wrbna Racing, trenérem Čestmír Olehla, jezdcem žokej Jaroslav Myška. V roce 2019 v dostihu zvítězil Mr Spex, který v roce 2022 triumfoval ve Velké pardubické. V roce 2020 byla Cena Jana Kašpara kvůli koronaviru zrušena a už se do programu nevrátila.
Zaniklé dostihy – Cena Volhy
Byla hlavním dostihem úvodního dne dvoudenního Mezinárodního překážkového mítinku zemí východního bloku v letech 1955-1964. Na trati 4000 metrů se utkávali nejlepší steepleři tohoto uskupení a nejžhavější kandidáti na start a vítězství ve Velké pardubické. Prvním vítězem se v roce 1955 stal sovětský hnědák GRASSEK(Sektor II-Gracia III) v sedle s Vladimírem Prachovem. Ten měl pak o týden později startovat v Mezinárodním armádním překážkovém dostihu(dnešní Cena Vltavy), ale pro zranění se dostihu nezúčastnil. O rok později byl naopak v Ceně Volhy čtvrtý a Mezinárodní armádní překážkový dostih vyhrál. Ve Velké pardubické nestartoval. Jeho původ nám není zcela neznámý, GRASSEK byl pravým bratrem klisny GASSANA, která dala v SSSR skvělého hřebce GARNIR. Potom byla získána pro napajedelský hřebčín, kam přišla březí po Baltic Baron a dala nám populárního ryzáka GASTON. Ten byl čtvrtý v Derby, výborným překážkářem a úspěšným plemeníkem, když jeho dcera Dafné se několikrát umístila ve Velké pardubické. Dvakrát Cenu Volhy vyhráli výborní EPIGRAF a GRIFEL. EPIGRAF třikrát vyhrál Velkou pardubickou, GRIFEL dvakrát. GRIFEL je také nejúspěšnějším účastníkem Ceny Volhy, když byl navíc druhý, třetí a sedmý. Domácí koně se do listiny vítězů zapsali třikrát, postupně SYNČEK, LIPTOV a MOCNÁ, která byla také posledním vítězem Ceny Volhy, která se od dalšího roku po zredukování mítinku na jednodenní již nevypisovala. Dostih byl především doménou sovětských koní, kteří z deseti ročníků zvítězili šestkrát, třikrát naši a jednou se zapsal i skvělý rumunský PETRICA. Většina se vypsala poprvé v roce 1955, kdy byl konán první ročník Mezinárodního překážkového mítinku, Kladrubská cena se ale běhala již dříve a v minulosti řada rámcových dostihů patřila polokrevníkům, neboť těchto koní byla tehdy převaha. V době mítinku patřili k nejúspěšnějším polokrevníkům koně z Maďarska, Bulharska a SSSR, občas se do listiny vítězů zapsal i některý z našich. V dostizích přes proutěné překážky pak pravidelně excelovali maďarští polokrevníci, kde měli již v té době polokrevníky vysoko v krvi a ti naši „Furiosové“, „Gidrani“, Przedswiti“ a další jim mohli jen těžko konkurovat. Ostatně ještě loni(2010) dokázal v Maďarském derby proběhnout cílem jako první polokrevník. Postupně s převahou plnokrevníků začal být počet dostihů pro polokrevné koně snižován a pro malý počet startujících koní byly v polovině osmdesátých let Cena Labe a Kladrubská cena otevřeny i plnokrevníkům, Kladrubská cena pak splynula s Cenou Váhu do dnešní Ceny České asociace steeplechase.
+420 466 797 111
