Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na čtyři otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.
„Nezkazí žádnou srandu a vždycky mi dobře poradil,“ říká o dnešním respondentovi Josef Borč. Pro své otázky v koňské štafetě, ve které osobnosti dostihového světa vedou rozhovory mezi sebou, si vybral žokeje a trenéra MARTINA LIŠKU.
Je nějaký kůň, na kterého ve své kariéře rád vzpomínáš?
Takových je několik. Nejvíc asi vzpomínám na Božetěcha. V mé kariéře mi asi pomohl nejvíc. Chodil zepředu, vyhrál jsem s ním nějaké dostihy a díky němu jsem pak dostával další koně. Byl problémový, ale pasoval mi. Navíc ho trénovala Tamara Křídlová, která se teď potýká se zdravotními problémy… Snad už se to ale pomalu lepší. Přidal bych ještě Mauglího. Dvakrát jsem s ním vyhrál Velkou cenu Netolic, jednou jsem s ním dokonce jel Velkou pardubickou. Že je dobrý, to jsem věděl hned, jak jsem si na něj sedl. Vzpomínám také na Sun Belinu, trénoval ji tehdy Pavel Poles. Odešla do Polska do chovu, teď mám od ní dvouletka. Sehnal jsem pro ni paní, která si ji koupila na dožití tady na Vysočině. Byla nejcharakternější kůň, se kterým jsem se potkal. Mohl bych jmenovat další koně, je jich fakt hodně.
Jsi žokej i trenér. Baví tě víc ježdění, nebo trénování?
Jsem sice žokej i trenér, ale na prvním místě jsem pracovní jezdec. Já prostě musím sedět na koni. Mám to tak už od svých pěti let. Na koni je mi dobře. Ta kombinace jezdec-trenér mě baví, jako jezdec si můžu uzpůsobit práci trenéra, můžu něco aktuálně změnit. I během dostihu. Ale to je dobré jen když se daří. Když se v dostihu něco nepovede, nemám to na koho svést.
Kolik koní máš v tréninku?
Momentálně jich mám osm, devátý je na cestě. Musíme ale nejdřív dostavět stáje. Mojí hvězdou je jednoznačně Argano, byli jsme spolu pátí ve Velké pardubické, třetí ve kvalifikaci… Vloni mi dodal hodně chuť do života. Radost mi udělal Valentin Tcheque. Dospěl a těším se, že může na rovině dokázat víc než jen vyhrát čtyřku.
Co bys dělal, když ne koně?
To vůbec nevím. Koňmi jsem byl nemocný už od dětství. Mamka mi vždycky vyprávěla, že sotva jsem začal chodit, už jsem byl u stáje. Když mi bylo pět, vyšplhal jsem se po nějakém žlabu na pětadvacetiletou kobylu a pak ji i rozhýbal. Pak už to se mnou šlo „z kopce“ až do Rady Jockey Clubu… 
Kdybych ale opravdu nemohl dělat koně, pak by mě lákala archeologie. Vždycky mě bavil dějepis. Uměl bych si představit, že by mě vypustili někde v jižní Americe k Mayům s lopatičkou a já jim to tam celé překopal.
Další díl ve středu 1. února 2023
+420 466 797 111
