Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.
Ty dvě nemůžou už být rozdílnější. Zatímco Bára Miksánková-Málková je „raketa“ a živel, kterého je všude plno, její kamarádka je klidná a umírněnější. Obě ale umí dlouho telefonovat Prý spolu proklábosí klidně tři hodiny! A komu že Bára řekne skoro všechno na světě?
„Štěpánce Myškové, komu jinému,“ vypálí Bára okamžitě. „Ona je úžasná, známe se od té doby, co jsem začala jezdit. Když jsem nastoupila k Růže, tak jsme se začaly ještě víc bavit. Ona je moje krevní skupina, i když je úplně jiná než já. Vyrovnaná, klidná. Krom Růži mi moje dostihové začátky pomohla zvládnout právě ona. Byly jsme při sobě, když se staly fatální zranění našim koním.“
Jsi taková módní dostihová ikona. Kde čerpáš módní inspiraci a kolik času strávíš před zrcadlem, než se oblékneš na dostihy?
Jestli ikona, to nevím, ale dostihy jsou pro mě krásný sport. Chci se na dostizích krásně cítit. A kde beru inspiraci…? Líbí se mi móda starých časů, kdy ženy nosily šaty a klobouky. Kdy toto bylo na ženě normální. Oblečení na dostihy si chystám večer, protože ráno se musíme postarat o koně. Pro mě není problém ustrojit se a nalíčit pak na dostizích. Většinou s sebou vozím dvoje věci.
Když jsi před časem jezdila dostihy, tak jsi sbírala vítězství na překážkách i rovinách. Jezdila jsi často i koně, kteří tahali a se kterými si kluci nerozuměli. Jak jsi to dělala, že jsi s takovými uměla zázraky?Nevím, jestli zázraky, ale takový ženský pocit. Jezdkyně nikdy nebudou mít takovou sílu, aby přepraly půltunové zvíře. Moje zásada byla zkusit to s koněm po dobrým a buď to vyšlo, nebo ne. Myslím, že jsem šance docela dostávala, ale spíš to byly ty menší dostihy.
Velká pardubická ti přána nebyla, myslíš, že to bylo proto, že jsi žena?
Když jsem já jezdila, bylo kluků žokejů hodně. A byli dobří. Prosadit se jako žena v překážkách bylo těžké, ale přesto si myslím, že jsem šanci dostala. Velká mě trošku minula.
Jaké by pro Tebe bylo ideální povolání, kdyby Tě nepostihla „dostihová nemoc“?
Asi bych byla veterinářkou, to by mě bavilo. Po základce jsem si dávala přihlášku na veterinární školu. To, abych se šla učit do Chuchle, bylo přání mého táty, protože jsme odmala měli koně doma a já jsem jezdila a dělala všechno kolem koní. On si přál mít doma dostihovou jezdkyní, tak se i to vyplnilo.
Jak si představuješ ideální dovolenou?
Asi někde na ostrově, kde by nebylo moc lidí, ale zato dobrého jídla a pití hodně. A pak moře, pohoda.