Historií Velké pardubické se vždy zabývala řada autorů, méně pozornosti nebo vůbec žádná byla v každé době věnována doprovodnému programu, čili rámcovým dostihům. Přitom některé z nich mají velmi dlouhou a zajímavou tradici, patří k našim nejprestižnějším překážkovým dostihům a vítězství v takovém dostihu je velice ceněno. K takovým patří v současné době především Cena Labe, Cena Vltavy a Memoriál kapitána Rudolfa Poplera. Většina rámcových dostihů prošla v průběhu let určitým vývojem, který odrážel aktuální stav dostihového provozu a zvyklosti. V určité době se konala řada dostihů pro polokrevné koně, nebo se některých dostihů mohli účastnit pouze amatérští nebo armádní jezdci. Dnes je turf převážně profesionální záležitostí, řada dostihů změnila propozici, některé zanikly a naopak byly vypsány nové, posledním takovým je Cena Paramo, která se pořádá od doby, kdy se v Pardubicích začaly běhat „klasické steeplechase“. V každé době startovala v rámcových dostizích celá řada zajímavých a slavných koní, někteří se postupně od dostihů pro mladé koně vypracovali až ke startům ve Velké pardubické a mnozí se zapsali i mezi její vítěze. Proto také v listinách vítězů rámcových dostihů nacházíme i jména pozdějších vítězů Velké pardubické. Startovala zde také celá řada výborných, známých a slavných jezdců, včetně vítězů liverpoolské Velké národní steeplechase. Tak jako je zajímavá historie Velké pardubické je zajímavá i minulost rámcových dostihů a právě pro ty příznivce překážkového turfu, které to zajímá, jsem se pokusil toto téma zpracovat.
Z historie rámcových dostihů
Do roku 1937, kdy se běžela poslední předválečná Velká pardubická, měly pardubické dostihové mítinky jinou skladbu rámcových dostihů, než na jakou jsme zvyklí dnes. Překážkových koní nebylo mnoho a většina z nich byli polokrevníci. Program byl proto často doplňován dostihy rovinovými a startovali zde i koně zvučných jmen, například vítězové Derby z poloviny dvacátých let Renommé a Dagobert, vítěz Gomba handicapu Advent nebo ve své době významná klisna Lissy, která dala později tří vítěze Derby, Simplona, Přemysla a Simonela a byla babičkou dalších tří Derby vítězů, Napoliho, Alcazara a skvělého Lionela, nebo z dalších například praprababička Koroka Reseda a zakladatelka úspěšné C-rodiny, klisna Céda. Například v roce 1927 bylo na programu šest dostihů, kromě Velké pardubické ještě jedna steeplechase cross country, Steeplechase Československého spolku pánských jezdců na 3200 metrů, což byl v dnešní terminologii dostih amatérů, dále jeden dostih přes proutěné překážky a tři rovinové. O deset let později, v roce 1937 bylo na programu také šest dostihů a vedle Velké pardubické další dvě steeplechase cross country. Byly to Důstojnická steeplechase na 4000 metrů pro koně v majetku důstojníků nebo armády a jezdce důstojníky, kteří startovali ve stejnokroji, odlišeni šerpou a Memoriál Zdenka Kinského na 3200 metrů, „Jízda pánů“, dnes dostih amatérů. Dále diváci viděli dva dostihy přes proutěné překážky a jeden rovinový. Po skončení II. světové války bylo dostihové dění v Pardubicích obnoveno v roce 1946. Dráha byla poznamenána bombardováním sousedící rafinerie a bylo třeba jí nejprve uvést do požadovaného stavu. Ve skladbě rámcových dostihů se navázalo na předválečné roky. Teprve od roku 1955 nastala změna. Významnou událostí, která nastartovala rozvoj pardubického turfu, bylo v polovině padesátých let založení Mezinárodního překážkového mítinku zemí východního bloku. U příležitosti Mezinárodního rovinového mítinku v Berlíně v roce 1954 zasedal Mezinárodní kongres autorit zúčastněných zemí a bylo rozhodnuto počínaje příštím rokem pořádat každoročně také Mezinárodní překážkový mítink a Velkou pardubickou povýšit na nejdůležitější mezinárodní zkoušku překážkových koní. Každoročně se pak až do poloviny šedesátých let konal dvoudenní překážkový festival za početné účasti koní a jezdců ze Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska a NDR. Dvoudenní mítink se konal dvě neděle po sobě. První neděli byla hlavním dostihem Cena Volhy, kde startovali nejlepší steepleři zúčastněných zemí. Většina z nich se pak o týden později postavila na start Velké pardubické a patřili k největším favoritům. Většinou bylo každou neděli vypsáno po sedmi překážkových dostizích. Tyto rámcové dostihy se potom staly tradiční součástí programu. Vydrželo to však pouhých deset let. Ještě v roce 1964 byla první strana Dostihového programu uvedena titulkem, že se jedná o jubilejní desátý ročník Mezinárodního překážkového mítinku.