Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na čtyři otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.
„Je mi blízká,“ stručně a jasně řekl o dnešní respondentce koňské štafety Petr Městka. Ptá se MARTINY RŮŽIČKOVÉ.
Věděla jsi, když jsi vybírala střední školu, že budeš dostihovou jezdkyní? A proč ses rozhodla pro školu v Kladrubech a ne ve Velké Chuchli?
Už ve druhé třídě jsem to věděla. Na rozdíl od maminky, která se se mnou tehdy strašně smála. Za nás to tak bylo, že jsme museli jít nejdřív do školy do Kladrub nad Labem a pak do Chuchle. V Kladrubech nám dali základy a my se proti tomu bouřili, protože jsme byli úplně hloupí. Ti lidi ale věděli, co dělají. Že se každý kuchař nejdřív musí naučit nakrájet cibuli a potom vařit guláš. Já z těch základů, z toho roku v Kladrubech, žiju celý život. Měli jsme pány Mistry jako byl pan Hurdálek, pan Mužík a paní Matoušková. Mysleli jsme si, že už umíme jezdit… Hezky nás vyvedli z omylu. Kdokoli chtěl jít ke koním, musel jít do Kladrub. Když to vidím dneska, tak ty roky měly být aspoň tři. My jsme pořád někam pospíchali, chtěli jsme být žokejové .Kladruby byly zkrátka alfa-omega všeho ježdění a bylo to moc dobře.
Latě Brandisové vyjadřovali žokejové despekt, že žena jezdí dostihy. Setkala ses někdy s něčím takovým i ty a jak vnímáš v tomto kontextu ženské vítězství Jiřiny Andrésové v rovinovém šampionátu žokejů?
O Latě Brandisové napsal autor knihu Nezlomná, má kamarádka říká, že ta moje se bude jmenovat Zlomená 
Dneska už toto není takové, jako to bylo za časů, když jezdila paní Lata. Dostihy jsou chlapský sport. Spíš bych zmínila pohled majitelů, trenérů, diváků. Když se něco nepovede v dostihu jezdkyni, má se vrátit k plotně a vařit marmeládu. A když udělá chybu chlap, tak se řekne, nojo, tak neměl svůj den. V tomto je ten pohled pořád stejný. Důležité je ale se z toho nezbláznit a jít si dál svou cestou. Radši si vždycky každý majitel nebo trenér posadí průměrného jezdce, než nadprůměrnou holku. V rovinách se to dost srovnalo, ale v překážkovém sportu je pohled na dívku v sedle víc kritický.
A ještě k té Jiřině. Já jí vítězství v rovinovém šampionátu moc přeju, je to dříč, nikdo nevidí, že Jiřinka má doma ještě rodinu, chodí trénovat mladé gymnastky. Ona vypadá jako éterická bytost, ale na rukách má takové bicáky! Má výhodu ve váze, kterou má. Vítězství si to moc zaslouží. Považte, že má rodinu, mají koně doma, o všechno se musí postarat. V sobotu jezdí ve Slušovicích, a v neděli jede do Chuchle. Musí dělat třikrát tolik, co chlapi, kteří mají servis. Sama o tom něco vím. Vždycky jsem si vyprala, vyžehlila a navařila aspoň na tři dny dopředu, protože když jsem si pak při dostizích něco zlomila, tak právě ty první tři dny jsou na bolest nejhorší. Toto asi chlapi řešit nemusí.
V televizi jsi také komentovala dostihy. Jak jsi se připravovala a co bylo nejtěžší?
Předně to pro mě byla čest. Že tady já, nějaká Martina Růžičková, může komentovat Velkou pardubickou, což je pro mě modla. Připravuju se hlavně tím, že jsem v dostihovém dění. Všímám si koní jinak, než divák. Nasávám to do sebe aniž bych chtěla. Někde se mi něco líbí, něco nelíbí. A jsem ve spojení s žokeji. Když mám pochybnosti, zeptám se. Překážkoví jezdci jsou oproti těm rovinovým takoví pokornější, protože vědí, že i když teď vyhrál dva dostihy, v tom dalším ho může vézt sanitka. Spolupráce s překážkovými jezdci je až na malé výjimky výborná. Nejtěžší je, když upadne kůň, potřebuju vědět, že je všechno v pořádku. Dneska už je celý dostih na obrazovce, ale nebývalo to tak a co se stalo za lesem, jsme se mohli jen domnívat. Takže mluvit o tom, co nevidíte, dalo někdy práci.
Od života jsi dostala místy naloženo. Které přísloví, nebo větu si řekneš, když se něco takového stalo
Důležité je se nepo*rat. To říkala herečka Helenka Růžičková. Co se týče dostihů, tam si ještě říkám Nekňuč, nacpala jsi se chlapům do řemesla, tak bojuj. Buď se na to vykašli, nebo bojuj. Nejhorší jsou ale rány srdeční, ty se nedají sešít ani dát do sádry.
foto: Petr Šedivý, Milan Křiček, Václav Volf
+420 466 797 111
