Koňská štafeta: Vracíme se na Moravu za Jiřím Kameníčkem

Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na čtyři otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.

Své otázky bývalému žokeji a dnes řidiči autobusu JIŘÍMU KAMENÍČKOVI položil Miroslav Rulec, který Jirku považuje za svého kamaráda, který ho naučil pracovat s koňmi a doprovázel jej od začátků jeho kariéry.

„Známe se moc dlouho a myslím, že z té naší generace ho všichni znají. Byla s ním vždycky sranda. A vlastně mám ještě jeden důvod, proč jsem si na něj vzpomněl. On je na chybě, že jsem pláchl do Německa. Obstaral mi tam první práci a říkal, že když budu jíst suché housky, tak budu mít za tři měsíce taky červeného Forda Escorta jako on… no, tak já už tady hnípu třicet let a Escorta pořád nemám…, “ dodává s lehkým úsměvem dnešní tazatal.

Který kůň ve tvé kariéře ti nejvíce přirostl k srdci? Pamatuješ si jméno koně, se kterým jsme oba vyhráli dostih v Baden-Badenu?
Kůň, který mi zůstal v srdci nejvíc, je hřebec Diatelot. A kůň, se kterým jsme oba vyhráli, se jmenuje Regalo – myslím…

Jaké rozhodnutí v tvé kariéře bys – při pohledu zpátky – raději revidoval? Co bys udělal jinak? A proč?Nevím o žádném svém špatném rozhodnutí ve své kariéře. Myslím si, že mi to všechno vcelku vycházelo, že můžu být spokojený. Fakt nevím, co bych udělal jinak.

Už sis vydělal peněz dost, tak se chci zeptat, kdy se vrátíš do stáje a začneš zase dělat to, co ti kdysi dělalo radost?
(nejprve hlasitý smích) … Tak to je otázka na tělo. O penězích to není. Spíš mám pocit, že už jsem dost starý na to, abych si něco musel dokazovat. Koně mě už nelákají tak jako dřív, bohužel.

Teprve poslední otázka je na tělo, kolik vážíš? Klidně odpověz, kolik jsi vážil před Vánocemi, po Vánocích mě to nezajímá 😊
To jsou pořádné otázky na tělo, to mám rád – vážím 99,9 kg (smích)

Další díl ve středu 18. ledna 2023 

foto: soukromý archiv Jiřího Kameníčka