Koňská štafeta: Ženy pokračují, vybíhá Bára Miksánková-Málková

Připravili jsme pro vás KOŇSKOU ŠTAFETU. Štafetový kolík ale bude jen symbolický. Půjde o “zimní” seriál minirozhovorů, které mezi sebou povedou osobnosti dostihového světa. Mají za úkol odpovědět na čtyři otázky a vybrat si kolegu, kterého se zeptají na co budou chtít.

„Mám ji jako druhou dceru,“ vysvětlila důvod výběru Martina Růžičková. Řeč je o jezdkyni, která vyhrála s Charme Lookem Cenu Vltavy a teď míří i mezi trenéry. Štafetový kolík drží BARBORA MIKSÁNKOVÁ-MÁLKOVÁ.

Jak se ti změnil život po narození syna a proč dostal jméno Pepíček?
Pekelně. Zásadně. Obrátil mi můj život v pohledu na svět. Předtím pro mě koně byli na prvním místě, mnohdy nad lidmi, což je velmi smutné. Mé dítě mi ukázalo, že život je taky o něčem jiném, než o koních. Naučil mě přemýšlet nejenom lidsky, ale i koňsky. A proč mám Pepíčka? No, samozřejmě, že si všichni myslí, že je to po klanu Váňovců, ale moji dědové se tak jmenovali, můj tatínek je Pepa. A přestože jsem byla jako každá z mý generace zamilovaná do malého Pepči Váni, tak není pojmenovaný po něm, ale po mých předcích.

Jak se ti osvědčili plnokrevníci z dostihové dráhy ve tvé jezdecké škole a kolik jich tam máš?
Plnokrevníci jsou nejchytřejší koně na světě. Jsou nejchytřejší, nejmilovanější a jsou vděční. Moc se mi osvědčili. Mám i teplokrevné koně i poníky, ale mé srdce bude vždycky tíhnout k plnokrevníkům. Teď mám doma tři ex-dostihové a dva dostihové koně.

Jak se ti žilo bez dostihů a jak se těšíš na svůj první trenérský rok?
Nejsem úplně trenérkou, budu asistentkou Martiny Růžičkové. Hned, jak bude možnost, tak si trenérskou licenci udělám. Chvilku jsem si myslela, že se mi bude žít dobře. Ale ta chvilka trvala opravdu jen chvilku, protože každý, kdo dostihy jezdil a byl v nich nějak zainteresovaný, tak ví, že dostihy jsou nemoc, droga. Na rok jsem se stáhla, pak jsem si našla dostihy, ke kterým jsem směřovala svoje holky. Pak jsem pomalu začala chodit jezdit, pak jsem začala víc chodit jezdit, pak hodně jezdit. S kamarádem, který je stejný nadšenec jako já, jsme si pořídili dva dostihové koně, které teď připravuju do dostihů. Pořídili jsme si dvě kobylky, takové dva nepopsané listy, protože si myslím, že dostihy jsou o nadějích a o tom, že člověk věří. Jedna má krásné jméno Makronka. Je to zrzavá blondýna jako já. Druhá se jmenuje Charosa. Je od pana Vandy. Jejich otcem je moje srdcovka Rosensturm. Pořídili jsme si takhle dvě miminka. Makronku jsme nahlásili do Oaks a Saint Legeru. Věříme, že budou naše koně dobří. Budeme se jimi hlavně bavit. Ve stáji máme holky, které nám s nimi pomáhají. S Makronkou jezdíme na trénink k Vendule Korečkové. Chceme, aby ty naše holky věděly, o čem to celé je. Ve stáji máme navíc holčičku, která se jmenuje Málková, stejně jako jsem se jmenovala já. Ta se v dostizích vzhlédla a projevila zájem, že by to chtěla zkusit. Začínala na ponících, skákala parkury, pak šla se mnou dvě rychlé práce a prohlásila, že parkury už jezdit nechce, takže teď dojíždí k Vendy Korečkové jezdit. Chtěli bychom jí naplnit její sen, aby si ty dostihy zkusila.

Jaké máš další životní cíle a co by sis přála, aby dělal tvůj syn, případně ještě holčička?
Kromě toho, že budu úspěšná dostihová trenérka 🙂 bych si přála dál pomáhat. Při Velké pardubické jsem pro holčičku Terezku, která má leukémii, dražila rajtky známých žokejů. Teď vypadá její zdravotní stav dobře. Toto mě moc naplňuje. Do budoucna bych chtěla něco vymyslet a pomáhat lidem. Každý překážkový jezdec ví, jak je život křehký. Nakoplo mě, jak mi všichni kluci pomáhali. Dál bych chtěla pokračovat. Nevím, čím to, ale mám dar slova a lidi mě poslouchají. A já bych toho chtěla využít. Nechci to dělat pro sebe nebo svoji reklamu. Když můžu něco říct, tak bych chtěla, aby to pomáhalo lidem.
Přála bych si, aby moje dítě dělalo to, co chce a bylo šťastné. Když bude chtít hrát šachy, ať je hraje. Když fotbal, ať ho kraje. Když bude intelektuál, ať se učí. Hlavně, ať je šťastný.