Psal se jedenáctý leden roku 1962, když se v Motěšicích narodil KOROK. Ve dvou letech věku ho zakoupil Státní statek Židlochovice, kde se poprvé setkal se svým jezdeckým partnerem a přítelem Václavem Chaloupkou. Tehdy šestnáctiletý kluk v něm objevil osudového koně, se kterým mimo jiné třikrát zvítězil ve Velké pardubické. Korok i přes vrozenou tělesnou vadu (vytočená přední noha) zářil na dostihových drahách a zanechal po sobě celou řadu vynikajících potomků. Třeba Draka, se kterým se Václav Chaloupka umístil ve Velké pardubické druhý, nebo trojnásobného vítěze Velké pardubické Peruána…
VÁCLAV CHALOUPKA VZPOMÍNÁ:
Korok byl mé mládí, byl koněm mého života. Byl úžasný. Měl úžasnou vůli, měl úžasný intelekt – jako je to mezi lidmi, že někdo je inteligentní, někdo méně, tak je to i u koní. Byl vyrovnaný, sangvinik. Nikdy se ničeho nelekl. Když jsem ně něj posadil malou dcerku, byl úplně v klidu. Měl jsem čuvače, který se mnou chodil, když jsme vodili po dvoře. Potom mi začal brát otěže z ruky, tak už jsem mu je později rovnou dával. Chodili spolu a pes ho prostě vyvodil. Korok miloval Pardubice. Když jsme byli ustájeni ve Svítkově a přišli jsme na dráhu – to on samozřejmě poznal – zastavil se a zařehtal. Nikdy nezapomněl pozdravit pardubické závodiště.
Korok měl Kámoše
Tenkrát jsme koupili dva koně – Koroka a Kámoše. Byla to jedna rodina, měli stejného otce a matka Koroka byla babičkou Kámoše. Právě do něj jsme ze začátku vkládali větší naděje. Podle původu a výkonnosti by měl mít sice Korok vynikající kariéru, ale měl tam tu exteriérovou vadu. Kámoš byl naopak krasavec. Koroka začal jezdit v těch dvou letech brácha, já jezdil Kámoše. První dostih jsme běželi rovinu v Hradišti, já jsem vyhrál, brácha s Korokem byli druzí. Bohužel u Kámoše byly nějaké zdravotní problémy, onemocněly mu ledviny kvůli ne příliš dobré medikaci. Umřel mi v náručí. Potom jsem se už začal věnovat Korokovi.
Během dostihu se Korok perfektně vedl, netahal. A jakmile se blížil závěr dostihu, tak do toho skočil. Byla radost ten finiš jezdit s ním. Byli jsme velcí kamarádi. Když jsme ho zařadili do chovu a přišel jsem pro něj a vzal do ruky uzdečku na připouštění, tak to už se čepýřil, řehtal, ustrojil se. A když jsem s ním šel za týden na procházku, tak ho kobylky nezajímaly.
Emotivní Velká pardubická
První vítězství ve Velké pardubické v roce 1969 bylo hodně emotivní. Bylo to po obsazení „Rusáky“, tak to lidi prostě brali jako pomstu za ten osmašedesátý rok. Startovalo tehdy asi 5 nebo 6 Rusů a ty jejich pády všichni prožívali. Byl jsem přijat u prezidenta Svobody a ten mi řekl Tak jsi nám, kluku, vytrhl trn… chtěl říct ze zadku, ale řekl z paty. No a díky těmto událostem jsme se s Korokem stali populární. Lidi to prožívali neskutečně, psali nám dopisy. To byla asi nejemotivnější Velká pardubická v historii.
V roce 1969 při prvním vítězství za Korokem doběhla Mohyla, pak polokrevná Gavora, mimochodem všichni byli z motěšického chovu. A čtvrtá byla Korokova sestra Kostrava.
Korok pak vyhrál ještě dvakrát a mohl vyhrávat i dál. Ale dali jsme ho jako jedenáctiletého, naprosto zdravého do chovu, protože jsme nechtěli riskovat jeho zranění a chtěli jsme, aby žil věčně v jeho krvi.
Dojemné loučení
Byl jsem šťastný, že jsem se s ním mohl rozloučit. To už jsem byl ve Slušovicích. Brácha za mě přebral Šinkvice. Pozvali mě do Vídně, měla se tam jezdit steeplechase. Volali tam nějakého anglického žokeje a mě. Byla tam televize, protože tam byli ti „zelení“, tak jsme jim chtěli ukázat, jak ti koně skáčou a jak z toho mají radost. Nakonec jsem tam i vyhrál. Ale když jsem jel tam, projel jsem kolem Šinkvic. Noha mi najednou šla sama na brzdu, tak jsem zabrzdil, couvl a jel za Korokem. Šel jsem za ním boxu. Předtím vždycky přišel ke mně, nechal se pohladit, pak do mě žďuchnul a odešel jako by byl naštvanej, že jsem ho opustil. Tentokrát mi položil hlavu na rameno, já si sedl do žlabu a on mi dal hlavu do klína. Zůstali jsme tak asi dvacet minut, vzpomínal jsem. Tu půlhodinku strávenou s Korokem jsem v klidu nahradil. Na celnici mě celník poznal „Jé, pan Chaloupka,“ takže i za totáče jsem na celnici strávil jen asi minutu a do Vídně dojel včas. Když jsem odjel, pustili ho do výběhu, on se tam rozběhl, udělal pár hrbáků a bohužel si zlomil krček a museli ho uspat. Mám na něj jen ty nejkrásnější vzpomínky.
Drak
S jeho potomkem Drakem jsem byl druhý ve Velké pardubické. Třikrát jsem vyhrál s Korokem, jednou s Václavem. S Drakem jsem vyhrál tři nebo čtyři kvalifikace, byl ve výborné formě. S Korokovým synem jsem opravdu chtěl vyhrát. Jenže já si předtím zlomil ve Francii prst, musel jsem proto držet otěže a bič netradičně. Když jsem točil na Poplerák, bolelo to a musel jsem si pomoct zuby. A tak mi vypadl bič. Pepík Váňa se Železníkem tam upadli, ale byl to poslední rok, kdy se ještě mohlo nasedat. Nikdo nechtěl jít dopředu, tak jsem to fíroval bez biče. V závěru, po Havláku, jsem se ohlédl a Váňa už byl za mnou. Měl bič, mohl pobízet Železníka a dostal se před nás. Přeci jen po těch šesti a půl kilometrech, na těch posledních 400 – 500 metrů, musíte hřebci ten bič připomenout. A já ho neměl. Takže takovou trošku smůlou jsem prohrál. Drak byl nadějný.
Byl ve Velké několikrát a vždycky z něj někdo upadl – ať už to byl Vozáb, Štohanzl nebo nevím kdo ho ještě jezdil. Já se na něj dostal až na poslední sezónu.
Drak byl z vynikajících rodičů. Po Korokovi podědil inteligenci, byl to mimořádně chytrý koník. Matkou byla Dafné, brácha s ní byl třetí ve Velké pardubické. Bohužel se na poslední překážce zranila a do cíle už jen docválala. Možná i Drakova máma by Velkou vyhrála.
Nadějní potomci
Korok měl ještě jednoho velmi nadějného potomka, který by možná předčil i tátu. A to byl Variator. Měl neskutečné nadání a předpoklady, v tréninku ho jezdila žena. Vyhrál Poplerák jako čtyřletý, v Bratislavě – když tam ještě jezdili východní Němci – tam vyhrával o celou rovinu. A právě v Bratislavě, při Starohájské ho jezdil Míra Štohanzl, se na poslední hece bohužel zranil. Kdyby měl trochu štěstí, mohl taky Velkou pardubickou vyhrát. Z té rodiny byl ještě skvělý Vat, jezdil ho Beránek. Nebo Makemono, s ním jsem porazil Váňu s Frází. Nebo vnuk Koroka, Peruán – několikanásobný vítěz Velké pardubické. Korok se prostě výrazně zapsal do chovu, jeho krev putuje dál…
Jméno Koroka nese tradiční úvodní cross country pardubické sezóny. Nejinak tomu bude i letos. V pondělí 8. května bude Úvodní cross country Koroka hlavním dostihem mítinku, který otevře crossovou sezónu 2023. První ročník dostihu, i když tenkrát ještě jméno Koroka samozřejmě nenesl, se běžel už v roce 1963.
úvodní foto: ČTK
ostatní fotografie: archiv Dostihového spolku
+420 466 797 111
